Ukrajinská expedice 2018

O tom, že je Ukrajina zemí jiných možností a zážitků, než na které jsme ve střední Evropě zvyklí, nebylo mezi námi nikdy pochyb. S myšlenkou navštívit tuto zemi jsme si pohrávali již dlouhá léta. Tedy alespoň někteří z nás. Dlužno podotknout, že od myšlenky po její realizaci musela uplynout nějaká ta voda.

Poprvé jsem na Ukrajinu zamířil v srpnu roku 2018 v partě se dvěma dobrými kamarády, všichni plní myšlenek, plánů a představ. Večer jsme nastoupili do vlaku Leo Express v Přerově, nad ránem v Košicích přestoupili do autobusu a dvě hodiny po rozednění jsme již stáli na autobusovém nádraží v Užhorodu.

Město na nás působilo hned od začátku dvojím dojmem. Jeli jsme kolem rodinných i panelových domů, které byly popraskané, obrostlé popínavými rostlinami a nasáklé plísní, ale zároveň jsme na perifériích viděli přepychové objekty pro jednotlivce či rodiny, které by se u nás pohybovaly v řádech milionů.

Náš plán byl jasný – na chvíli se rozkoukat v Užhorodu a pak se „rozjet“ do světa. Kýženým místem pro nás byla Koločava, obec známá z románu Ivana Olbrachta. Tu a tam si k tomuto plánu někdo přidal další zastávku, ať už šlo o obec Mukačevo či jezero Siněvir.

Jak krásný to byl plán. A jak rychle se rozplynul. Z prvotního strachu vyzkoušet některý z alternativních způsobů přepravy (řeč je zejména o maršrutkách, rozšířeného druhu soukromé veřejné dopravy) a nemožnosti najít pronájem auta či dostačující spoj, byla naše první expedice spojena s poznáváním Užhorodu a jeho okolí. Zklamání z této skutečnosti však brzy vystřídala radost z nečekaných zážitků v Užhorodě. Přeci jen je to rajónové město celého Zakarpatí a bývalé město Československé republiky, protkané různými kavárnami, restauracemi a tu a tam i památkami.

Co se týče gastronomických zážitků, určitě bychom všem doporučili navštívit restaurace či bary Astika (poblíž centra Užhorodu na ulici se sochou „Lamplighter“), Kaktus, Detsa u Notarya, Korzo 10. A samozřejmě hudební bar Kontrabas. K cestování po Užhorodu a okolí jsme použili autobusovou dopravu nebo místní taxikáře, kteří byli vždy příjemní a levní. Tedy, pokud jim z taxíku neukradnete figurku plastového hrocha, jak se povedlo mému kolegovi – že, pane PK?

Když jsme pak poslední noc pobytu na Ukrajině seděli na lavičkách v lipové aleji na pravém břehu řeky Už, které se přezdívá Televizor (podle krásného posezení s úžasným výhledem, kam se lidé chodí dívat namísto sledování televize), narazil jsem na sociální síti Facebook na skvělou nabídku. Týkala se možnosti vyrazit opětovně na Ukrajinu v rámci offroad expedice se spolkem PřesHranice z.s.

Slovo dalo slovo a namísto letecké All Inclusive dovolené v Egyptě jsme s přítelkyní nastoupili v Bystřici pod Hostýnem do mikrobusu, který jsme na ukrajinských hranicích vyměnili za offroad vozidlo, se kterým jsme projeli Zakarpatí křížem krážem. O této expedici si v deníkovém přepisu můžete počíst v následující části článku.

Den první, úterý 2. října 2018

V časných ranních hodinách jsme odjeli na expedici z Bystřice pod Hostýnem v celkovém počtu 9 lidí, po třetí hodině odpolední místního času jsme přejeli hraničních přechod mezi Slovenskem a Ukrajinou Vyšné Nemecké, který je kousek od obce Michalovce. Užhorod se nachází doslova za kopcem od tohoto hraničního přechodu.

Celý den nás doprovázelo vydatné pršení, které nepřestalo ani na tzv. „čáře“, kde si někteří z nás vyměnili hotovost, doplnili energii a nakoupili zásoby. Oproti jedné z předchozích expedic původem z Valašska jsme byli velmi skromní, neboť nikdo nás si z tohoto hraničního přechodu neodvážel láhev vodky (ukrajinsky horilky), natož její celý karton o mnoha lahvích.

Vzhledem k deštivému počasí jsme návštěvu Užhorodu nechali na dny pozdější a vydali se do arménské restaurace SEVAN, která se nachází nedaleko Užhorodu vedle výpadovky směrem na Mukačevo. Zde jsme byli pohoštěni polévkou bograč, chinkali, zeleninovými saláty a grilovanými žebry na ohni a brambory se špekem. Pokrmy, pivo, horilku, prostředí a obsluhu nelze hodnotit jinak, než velmi pozitivně.

Po opuštění restaurace jsme se vydali na cestu do naší destinace pro tento den. Jeli jsme do obce Suskovo, poblíž okresního města Svaljava, které leží na hlavní železniční trati směrem na Lvov. Suskovo se nachází přibližně 60 kilometrů od Užhorodu.

Zde jsme zvolili ubytování v domácím penzionu U Gazdy. I přes příjezd v nočních hodinách nám byla otevřena hospůdka v přízemní části budovy, kde jsme ochutnali místní horilku, čaj a piva, která ale byla jen lahvová. Ubytování bylo velmi příjemné na pokojích pro dvě osoby.

Den druhý, středa 3. října 2018

Po snídani jsme se vydali dál do srdce Karpat, směrem do obce Svaljava, do pohoří Polonin, které geomorfologicky spadají pod Vnější Východní Karpaty s nejvyšší horou Hoverla (2.061 m n. m.). Před výjezdem na horu Gembu  (1.481 m n. m.) jsme vyměnili mikrobus za terénní vůz a vyjeli s ním do výšky 1.400 m n. m. k horní stanici lanovky na horu Gemba. Bohužel, viditelnost zde byla velmi nízká a velmi foukalo, proto jsme využili možnosti schovat se v blízkém jogínském srubu, kde jsme doslova nasávali tamní atmosféru a pili bylinné čaje. Kouzlo okamžiku dokresloval náš náčelník Radim, který se ujal kytary a do rytmu praskání dřeva v krbu vybrnkával líbivé melodie.

Po krásných okamžicích jsme se vrátili do údolí pod horu a vyhledali vodopád Šiput, který byl obklopen různými stánky domácích. Mimo krásné suvenýry zde bylo možné vybrat z mnoha pokrmů a destilátů. Vzhledem k sychravému počasí jsem neodolal nabídce ochucené horilky – podle slov prodavače byla jen ta s hruškovou příchutí „pro chlapy“. Musím přiznat, že velký panák šedesáti procentní horilky s dozvukem hrušky byl velice chlapskou záležitostí. Na oběd jsme si zde dali vynikající hříbkovou polévku, pečené brambory se špekem, domácí klobásky, šašliky opékané nad ohněm a domácí kyselé okurky. A k tomu jedno Zakarpatské pivo. I přes nepřízeň počasí jsme se měli nádherně.

Po obědě jsme se přesunuli do okresního města Mižhirja, do jejíhož obvodu spadá i Olbrachtova Koločava. Okresní město leží na soutoku řek Volovec a Rika, čítá přibližně 8.500 obyvatel a první zmínky o tomto městě pochází z roku 1415. Vzhledem k naší touze poznat ukrajinské vesničky a hory jsme si v tomto městě dali kávu a Bayleis, a vyčkávali dalšího posunu. Za poznámku však stojí, že na tomto místě se k naší výpravě připojil 10. člen, a to Volodymyr, který pochází z místního „sekáče“. Volodymyr je od pohledu rozený cestovatel, proto mu všichni přejeme spoustu šťastných kilometrů!

Z Mižhirje jsme se vydali již do Koločavy, cestou jsme se však zastavili na farmě kousíček za tímto městem. Úchvatný srub na velké louce nám spolu s kachlovými kamny poskytl přístřeší před první karpatskou průtrží mračen. Někteří z nás byli doslova hypnotizováni bouří, která řádila venku. Jiní si zase pochutnávali na výborném boršči a domácí pálence.

Již za tmy jsme se vydali z této farmy na Koločavu, vzhledem k tomu, že na silnici již téměř nedopadaly žádné paprsky světla, tak jsme se spíše soustředili na výmoly v silnici, než na okolí. V noci jsme dorazili do Koločavy na penzion Četnická stanice, kde jsme po ubytování ochutnali místní horilku a bílou klobásu s chlebem a následně šli spát.

Den třetí, čtvrtek 4. října 2018

Po probuzení a vydatné snídani jsme terénním automobilem odjeli do záchranného parku pro medvědy, který je součástí Národního parku Siněvir. Tuto záchrannou stanici se podařilo zřídit na základě novelizace ukrajinského zákona na ochranu přírody a krajiny, díky kterému mohou být odebíráni medvědi držení v soukromém zajetí, pokud je s nimi špatně nakládáno. Pokud se tak stane, jsou převezeni sem, kde jsou prvně v izolaci, následně jsou vypuštěni do menšího výběhu, kde se socializují s ostatními. Posléze jsou vypuštěni do ohraničeného národního parku, tedy volného výběhu o rozloze 14 hektarů, kde jsou ponecháni až do konce života. Návrat do volné přírody těchto monumentálních zvířat bohužel není možný, neboť medvěd, který byl chován lidmi, ztratil bázeň, a vyhledával by lidská obydlí a v jejich okolí zdroj potravy (popelnice aj.). Takový medvěd by tak zřejmě dlouho nepřežil. V této stanici byl zachráněn i lev, který byl za přispění mnoha dárců přepraven do Namibie, do volného výběhu.

Následně jsme se přesunuli do jedné z posledních vesnických osad v horách, v Karpatech, kde ještě lidé žijí jejich původním životem. Tedy nic, co si zdejší lidé nevypěstují, nemají. Ve svém domě nás přivítala paní Olga se svým manželem, kteří pro nás připravili královskou hostinu. Po výborné polévce následovala domácí palačinka a pak šašliky s masem a špekem, vše prokládáno domácí pomazánkou z hub – lišek. Rovněž zde jsme ochutnali domácí likér, vzhledem k tomu, že takto vysoko žádné ovoce neroste, byla pálená z místních kořenů a bylin. Nejeden z nás si u Olgy po takové sváteční tabuli zdřímnul.

Po obědě se vyčasilo, proto jsme se šli projít po osadě a rozhlíželi se na všechny strany, jak se vrcholy Karpat derou do nebeských výšek. Následně jsme sešli do údolí, kde na nás čekal Radim s autem, a odjeli jsme se podívat k jezeru Siněvir, po kterém se jmenuje celý národní park.

Jezero leží ve výšce 989 metrů, přičemž se jedná o největší (4,2 ha vodní plochy) a nejvýše položené jezero na Ukrajině. Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu. Během letních měsíců jsou kolem jezera zástupy místních lidí, neboť jezero je bráno za kultovní záležitost. V podzimním čase jsme však u jezera byli téměř sami a mohli si tak užít jeho kouzlo. Jezero je napájeno několika říčkami, žádné z něj však nevytéká. Je to dáno tím, že ve dně jezera je prasklina, kterou voda odtéká. Proto jsou v celém jezeře velké podvodní proudy a víry, a v jezeře se tak nesmí koupat.

Od jezera jsme se vrátili na Koločavu do Četnické stanice, kde na nás čekala výborná večeře s horilkou. Po večeři jsme si dopřáli netradiční zážitek v podobě ukrajinské sauny, tzv. čanu. Jedná se o dřevěnou káď s vodou, která je ze spod ohřívání stálým plamenem. Voda pochází ze siřičitanových pramenů a je doplněna o jehličí jedle a hrsti máty.

Den čtvrtý, pátek 5. října 2018

Hned z rána jsme nasedli do terénního vozu a vydali se na úpatí Karpat lemující východní stranu Koločavy. Po úžasné terénní jízdě se nám otevřely úchvatné výhledy na celou táhnoucí se Koločavu a část Karpat – Poloninu Krásnou. Dlouhou chvíli jsme se kochali výhledy. Následně jsme si udělali krátkou procházku do opuštěné letní osady pasáčků krav, koz a ovcí, která se tou dobou již nepoužívala. Dvě lidské duše jsme však potkali, a to houbaře a jednoho zemědělce. Různé oplocené chaty a salaše na nás působily jak z pohádky.

Po návratu k autu jsme sjeli zpět do Koločavy a podívali jsme se do místní samoobsluhy, kde jsme nakoupili zásoby a dárky domů do Česka.

Odpoledne jsme směřovali k místnímu včelaři na exkurzi po jeho království a následně do místní pstruzí farmy. Zde jsme měli za úkol nachytat si pstruhy, které budeme jíst. Úkol to byl pravda nesnadný a bojovali jsme s ním téměř dvě hodiny. Boj to byl však zábavný, neboť kousek od sádek byl stánek s lahvovým pivem a horilkou. Brzká večeře v podobě opékaného pstruha a brambor se špekem byla vynikající volbou. Po hodování jsme se vypravili zpátky na Četnickou stanici a užívali života.

Den pátý, sobota 6. října 2018

Dopolední program byl věnovaný poznávání Koločavy. Jedná se o táhnoucí se obci podél řeky Terebly a místní silnice, ve které žije přibližně 5000 obyvatel. Dříve se kolem obce pohyboval Nikola Šuhaj loupežník, které měl zabít české četníky z četnické stanice, na jejímž místě stojí právě penzion Četnická stanice. Pozornost byla věnována místnímu skanzenu, vojenskému opevnění a české a sovětské škole. Průvodcem nám byl místní učitel dějepisu, který nás svým vyprávěním do historie Koločavy přímo vtáhnul.

Po poledni jsme se vydali na cestu do Mižhirji, ze které jsme po krátké pauze pokračovali do Užhorodu. Po návštěvě arménské restaurace a krátké prohlídce města jsme pokračovali na ukrajinsko-slovenské hranice, kde jsme si užili „vstřícnosti“ slovenské finanční stráže a přes noc následovali volání domova.

Den šestý, neděle 7. října 2018

V neděli nad ránem jsme se přiblížili slovensko-české hranici a naší cílové destinaci – Bystřici pod Hostýnem. Osobně musím říci, že loučení u aut nebylo snadné, neboť jsme byli skvělá parta lidí, ve které jsem našel spoustu úžasných kamarádů.

Kdyby byla možnost v podobném složení zažít podobnou akci, určitě bych neváhal. Pokud jsem o našich spolupoutnících a parťácích v tomto textu příliš nehovořil, je tomu tak ze snahy ubránit jejich jména před nežádoucí pozorností. A přeci jen – zážitky, které jsme společně prožili, a o kterých zde nepíši, jsou jen naše…

Poděkování

Z uvedené mlhy však nechám vystoupit jednoho člověka. Je ním náš náčelník Radim Kupec, který stojí za organizací a úspěchy celé expedice. Radim je předseda spolku PřesHranice a angažuje se v humanitární pomoci nejen na Ukrajině. Radima si pro jeho minulý, současný i budoucí život velmi vážím a jsem rád, že vstoupil do mého života. Odvaha vyvázat se z pout konvenčního života a dělat něco (v Radimově případě mnohé) pro druhé si nezaslouží být opomenuta. O Radimovi byl natočen Českou televizí dokument Mária a Mária, pokud se o Radimovi chcete dozvědět něco blíže, doporučuji jej k Vaší pozornosti.

Díky, Radime!

Na obrázku může být: 1 osoba, venku

16. 10. 2018

Honza Grepl, předseda spolku

Fotogalerie

Část fotografií je dostupná pod tímto článkem, všechny je můžete nalézt v našem fotoalbu na stránce Rajče.iDnes.cz.


Galerie


Výhled

Ukrajinská expedice 2018

Výhled

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Ukrajinská expedice 2018

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace